HOROR JMÉNEM EKONOMICKÉ STÁTNICE

Je Druhý svátek vánoční a já plná elánu sedám v tvorbě rozvrhu učení na státnice. Matně si vzpomínám na ty bakalářský a je mi jasný, že bez pevnýho časovýho plánu to prostě nepůjde. Na každý den si davám zpracování několika otázek a suverénně připisuju i jaký dny se co naučím a kdy si co zopakuju. To by zatím k přípravě stačilo, odkládám papíry a vrhám se na svý oblíbený blogy. Až večer v posteli si uvědomuju, že jsem do plánu nezapočítala svý pracovní dny a to, že když přijdu v sedm z práce, tak asi nezvládnu stejnej počet otázek jako když budu mít volno. Nevadí, to se nějak udělá.

Chytám schízu, protože jsem od prvního dne plánu ve skluzu. Od prvního dne! Omg, Dominiko, co se to s tebou stalo?! Nelením teda a dokončuju výpisky z mikroekonomie. K tomu chodím do práce a pořád mi to všechno přijde dost daleko. To nějak stihnu.

Zjišťuju, že makroekonomie je asi trojnásobnýho rozsahu co mikro a po zpracování poslední otázky poprvé propukám v brek. Je mi jasný, že absolutně nestíhám a navíc skoro ničemu z toho, co jsem si vypsala, nerozumím. Učím se každou volnou chvilku a celý dny mě z toho bolí hlava. Tajně spoléhám na víkendovej přípravnej kurz, na kterej jsem se zapsala už před dvěma měsícema (samozřejmě s tím, že už to v tý době budu umět a hezky si to tam urovnám - NO TO JO!!). 

Dopoledne akčně projíždím mikro a s radostí zjišťuju, že už ZHRUBA vím, o co tam jde. S úsměvem vyrážím na oběd s kamarádkou a pak do školy na onen "záchranný kurz". Sedím tam do osmi do večera, odcházím úplně vyřízená, ale s dobrým pocitem a doma ještě otázky znova projíždím. Je to dosavadně jednoznačně můj nejproduktivnější den.

Vstávám na druhou část kurzu, kterej je protentokrát ještě delší a už od rána - protože makroekonomie. Zatím jsem se v ní dostala jen k prvním čtyřem otázkám a tak jsem zvědavá, jak se budu chytat.

Nechytám.

Nechytám se vůbec a propuká ve mě plná vlna paniky. V obrovský posluchárně je dusno k padnutí a mě se začíná blbě dejchat - ne tím dusnem, ale tím, že jsem v panice. V obrovský panice. Jak se mám za týden naučit tohle všechno a ještě se doučit mikro? Hodinu před koncem kurzu to balím, protože nehodlám riskovat, že se tam přede všema rozbrečím beznadějí. Bulím teda až večer doma, kdy zjišťuju, že vlastně pořádně nechápu ani ten úvod. Kuba mě uklidňuje, že mám ještě čas a určitě se mi to v tý hlavě ještě nějak porovná. Moje krásný nehty jsou ty tam, jak jinak.

Brečím.

Brečím.

Kuba už je imunní a radši má pořád nasazený sluchátka, aby mě nemusel dokola uklidňovat. Nedivím se mu, jsem fakt v psychu. Nakonec se rozhoduju, že udělám nejlíp, když pojedu na chvíli do Hradce, potěším se s pejskama, využiju mama-servis a prostě na chvíli změním prostředí.

Plán vychází, v Hradci chytám druhej dech a hecuju se, že to prostě musím do tý hlavy nějak dosypat, ať už se tomu nemusím nikdy věnovat. Večer získávám pocit, že už se mi to propojuje a docela tomu rozumím.

Místo ranního učení vyrážím s pejskama na mrazivou procházku, na Andyho nejdřív málem zaútočí ondatra a pak nás všechny málem přejede auto. Ve výsledku si to ale venku užíváme, brodíme se sněhem a domů se vracíme dost zničení. Ale spokojení, všichni. Zbytek dne opakuju a vydávám se zpátky do Prahy. Zítra je den D. Čím víc se blíží večer tím víc zjišťuju, že v tom mám zmatek a to, co jsem včera pochopila se asi přes noc někam vypařilo a já se to snažím pochopit znova. To jsou ty grafy. Milión grafů. Zlo! 

V deset večer mi třeští hlava a já co?

Brečím, ano. 

Ve 22:22 si zoufale přeju, ať si vylosuju dobrý otázky, přičemž sama nejsem schopná říct, který z těch otázek jsou pro mě vlastně dobrý.

V noci se probouzím snad každou hodinu a před očima mi lítá jeden graf přes druhej. Snažím se je zapudit, protože chci spát a ne hysterčit, že ani nevím, jak jsou popsaný osy. Když se rozední a já vstávám, Kuba mi rozespale říká, že jsem pěkně brumlala ze spaní, prý nějaký "né, to né, to neumím!" - no to by asi odpovídalo. Nahazuju jemný líčení, vynechávám linky a vlastně cokoliv výraznýho, dělám si velkej banánovej lívanec a projíždím stručný výpisky, zkouším po sto padesátý črtat grafy a jsem docela v klidu. Vždyť se nic nestane, když to neudělám, vždyť je to dobrovolnej pokus. Cestou do školy si pouštím stejnej song jako po cestě na bakalářský státnice - na tyhle věci já prostě věřím. Ve škole mám být 10:30, jsem tak samozřejmě dřív a zjišťuju, že půjdu na řadu až někdy po dvanáctý. Výborně. V čem jsem doteď měla jasno, to jde okamžitě do kytek, určitě víte, jaký to je, když před zkouškou posloucháte spolužáky, co jsou hysteričtější než vy a přitom to uměj i pozpátku. Holky přede mnou sypou z rukávu vzorečky a vyprávěj, jak se 14 dní učily 12 hodin denně. Já se musím zhluboka rozdýchávat. V hlavě mám uplně duto a přicházejí informace o prvních vyhozených a o nejobávanější komisi na celý škola - já si prostě umím vybrat termín. Každý odzkoušený přichází s tím, že je to očistec, že člověk nenechají říct celu větu, pořád do toho skáčou, slovíčkaří, matou. Dobře si uvědomuju, že zmást mě nebude ani trochu těžký, orientuju se v tom opravdu jen tak tak a jakmile mě něco rozhodí, jsem ztracená. Na potítko jdu asi o půl jedný, je nás na řadě posledních a pár a já jsem bílá jak ta košile, co jsem vzala na sebe. Losuju si dvě otázky a v těch nervech netuším, co se pod těma vybranýma číslama skrývá za téma, rozklepaně sedám ke stolu, zjišťuju, co jsem si vlastně losla a pomalu se dávám do psaní. Vypisuju všechno, co vím, kreslím grafy a děkuju si za šťastnej los. Když dopíšu a začínám vnímat, jak probíhá zkoušení a opět se mi dělá špatně, fakt je tam nějak strašně dusej a do všeho rýpou. Ani nevím jak se to stalo a už sedím na horký židli já, nervózně přeříkávám svý výpisky a snažím se smysluplně reagovat na otázky. Nevím, čím to, ale asi jsem zkoušejícím sympatická, protože jsou na mě mnohem hodnější než na lidi přede mnou, sice mě taky vykoupou v tom, co nevím a v tom, že nemluvím odborně ale "jako obyčejná veřejnost" nicméně nakonec ze mě povětšinou i vytáhnout správný odpovědi a já odcházím sice zpocená až na zadku, ale ze srdce mi padá obrovskej kámen. Tohle asi klaplo. Čekám pak ještě na výsledky, ale stres už ze mě opadá, je mi jasný, že nějak jsem to dala a známka už je mi celkem fuk. Balím si věci a uvědomuju si, že se dnes nemusím jít domů učit a je to strašně skvělej pocit. Ze dvojky mám pak upřímnost radost a z toho, že už snad ekonomii nikdy neuvidím ještě větší.

Oslavný oběd si dáváme s Kubou v Dishi a na mě padá strašlivá únava. Myslím, že teď bych potřebovala několik dní jen spát. To se mi zrovna nepoštěstí, ale nevadí,čeká mě jen jeden pracovní den a pak vyrážíme s Kubou a našima na týden do Itálie. Nemůžu se dočkat, až otestuju nový prkno, který mi taťka koupil dopředu za státnice, až budu sjíždět manžestr a točit vám vlog.

PANEBOŽE, JAK MĚ SE ULEVILO!