"Jak to dopadlo?" "Už víš výsledky?" Při každý takový otázce, která se na mě valí ve škole od spolužáků, po telefonu od členů rodiny a v práci od kolegů, protáčím oči a vzpomínám na to, jak to bylo před rokem.
Je listopad 2015 a já sedím sama v bytě na gauči a každejch pět minut refreshuju prohlížeč, jestli už náhodou není vyhlášeno. Blog mám ještě docela v plenkách, ale napsalo mi tolik lidí, že mám pocit, že to prostě musí vyjít. Věřím, doufám, tak nějak s tím i počítám.
Najednou je to tam a já....ne. Já tam nejsem. Zahazuju telefon a fňukám do polštáře, potřebuju obejmout, ale není od koho. Dávám na instagram fotku s popiskem o tom, jak jsem zklamaná a vzápětí mi všechny messengery praskaj ve švech. Ta podpora ze všech stran je úžasná. Nic není tak skvělý jako cítit plnou sílu podpory ze strany blízkých a čtenářů. Přestávám věšet hlavu a dál jedu na plno, protože dělám to, co miluju a věřím, že to jednou vyjde. Na galavečeru sedím po boku Mii a přemýšlím, jaký by to bylo, kdyby jednou moje jméno na tý obrazovce, co ukazuje TOP10 v každý kategorii zaznělo a usmívám se. Vždyť kdo ví...
O rok později mám pocit, že je konkurence ještě větší a raduju se už jen z toho, když mi Kuba oznamuje, že mě chtěl nominovat, ale že už to někdo stihl dřív. Je to hezký, mám totiž dojem, že do Objevu roku jsem se před dvěma rokama musela nominovat sama :D #přiznání. Snažím se krotit, protože si nechci dělat naděje jako loni a být pak stejně smutná. Konkurence je totiž ještě mnohem větší. Blogy vyrostly, mají obrovský čtenosti a v kategorii Life je jich navíc samozřejmě nejvíc a na všechny možný témata. Tak proč by měl být posunutej dál zrovna blog obyčejný holky? Říkám si ale, že tomu dám šanci a párkrát připomínám možnost hlasování. Ptaj se mě na to ve škole, doma i v práci. Nevím, kdy budou výsledky, ale vím, že se bojím toho, že budu zase všem říkat, že mi to uteklo. Najednou je desátýho, pět hodin, mám za sebou mizernej den, blbou náladu a bolavý záda. Přemýšlím, že to celý zaspím. Na hoďku fakt usnu u Kuby v náručí a pak si jdu dělat večeři. Krájím první sousto s prázdnou hlavou, když se na mobilu rozsvítí sms: "Congratulation very much DomDom! Well deserved!". Zastaví se mi dech, jídlo nechávám vychladnout a načítám si výsledky. Nevěřím tomu, co mi Johni píše, ale říkám si, že víc významů to asi mít nemůže. Vykuleně koukám na seznam blogerů a chce se mi brečet radostí -
Vy jste to dokázali! Dostali jste mě tam!
Nemyslím si, že soutěž Blogerka roku definuje to, jestli jste dobrej bloger nebo ne, je to ale obrovská zpětná vazba od vás, čtenářů, kteří čtete blogů spoustu a jde o to, jestli se rozhodnete dát ten svůj hlas právě mně.
Za každej jeden Vám děkuju a budu samozřejmě strašně vděčná, jestli mi TADY hodíte ještě jeden, protože teď jede hlasování nanovo. Já jsem si svý veliký přání ale už splnila a každýmu vám posílám JEDNO OBŘÍ DĚKUJU A OBJETÍ. Jste nejlepší a já si toho neuvěřitelně vážím.
