„Když máš ten svátek, tak bychom mohli jet na ty skůtry, co?!“Tak nějak začal příběh, který vedl k dvěma snad nejlepším hodinám mýho života, o kterých Vám chci napsat ještě dřív, než o celý dovolený obecně, protože jsem z toho plná dojmů a potřebuju to plně zaznamenat. Vodní skůtr byl totiž další položka na mým pomyslným bucket listu a každý léto jsem se vztekala, že se mnou táta nechtěl jet. Teď jsem mu za to vděčná, protože tohle poprvé stálo za všechno čekání světa.
Když nás na vodní skůtry lákal chlapík, starající se o vodní zábavu pro hotelový hosty, operoval hodně tím, že je to vlastně taky jízda za delfínama, kteří jsou tady často k vidění. Odkývala jsem mu to, mrkla na fotky, co mi ukazoval v mobilu, že jsou zrovna z minulý vyjížďky a myslela si svý. Respektive to, že je to takový to klasický lákadlo, na který jsme s našima skočili už několikrát a jeli lodí na „výlet za delfínama/velrybama/želvama“,kde to dopadá většinou tak, že nevidíte nic nebo jen pár ploutví desítky metrů od lodi a strkáte do sebe s lidma, abyste ukořistili fotku, na který nakonec samozřejmě nic vidět nebude. Delfíny jsem teda pustila z hlavy, chtěla jsem hlavně jet na tom skůtru. A jet na něm se svým mužem byl prosto dokonalej plán. A dokonalý to bylo celý, věřte mi. Překonalo to všechny mý představy a očekávání. Kuba u řidítek, já držící se ho za pas jako klíště a skákání přes vlny, rozrážení nehybný hladiny, která byla někde téměř průzračná a byly v ní vidět obrovský modrý medůzy a někde až černá, protože jsme byli široko na otevřeným moři v hloubce, kterou si neumím ani představit a to působilo husí kůži...co všechno se pod náma mohlo prohánět... Jen my dva, břeh v nedohlednu a jedinou společnost nám dělala kontrolní loď a další tři skůtry, na kterých se hádám prožívalo to podobný, co u nás. Smích na plnou pusu, občasné vyjeknutí při prudké zatáčce a pocit, že se tohle vážně děje a je to naprosto skvělý. Loď nás vedla pořád dál a dál, takže při ohlédnutí už fakt nebylo vidět nikde nic a pak jsme zastavili. Prej delfíni. Ajo, ti slibovaní delfíni. Jenže žádný ploutve půl kilomentru od nás. Oni byli přímo u nás! Nerušily je totiž žádný lodě, motory a výkřiky lidí. Byli jsme uprostřed ničeho, skůtry ztichly a my se houpali na vlnách a čekali, kde se ty kouzelný stvoření vynořej příště. Moje nadšení, když se proháněli kousek od nás a vyjížděli nad hladinu bylo nepopsatelný a to jsem nevěděla, co přijde o chvíli pozdějc, co popojedem ještě o kousek dál. Vydali jsme se totiž směrem za párem ploutví a rozhlíželi se do všech stran. V jednu chvíli Kuba zničehonic rychle pustil plyn, což nás oba skoro vyhodilo do stoje a umožnilo nám pohled na dva delfíny, plující PŘÍMO vedle nás. A když říkám přímo, tak myslím opravdu přímo. V životě jsem neviděla nic takovýho tak zblízka a myslím, že už ani neuvidím. Vyjeli z vody hned vedle nás a zas do ní zajeli, aby propluli přímo pod námi, těsně pod hladinou a my je viděli skrz průzračnou vodu uplně celý, v celý jejich kráse a velikosti. Nedokážu popsat, co to se mnou udělalo, ale byl to beze sporu jeden z nejemocionálnějších momentů mýho života, celá jsem se klepala, nemohla popadnout dech a do očí se mi tlačily slzy naprostýho štěstí. Kuba to zhodnotil tak, že jsem měla nějakej svůj záchvat a vlastně asi jo. No věřím, že každej, kdo je trochu cíťa, by na tom byl podobně, protože tohle...to se Vám prostě jen tak nepoštěstí. Po tomhle obrovským zážitku jsme pokračovali v cestě do modrý laguny, kde byla voda zase pro změnu totálně azurová a jsou z ní právě fotky doprovázející tenhle článek. Jízdu jsem si pak užívala snad ještě víc a opájela se pocitem z toho, jaký strašný štěstí jsme měli. Nakonec došlo i na prohození míst a Kuba mě donutil, ať si taky vyzkouším řízení. To byla dost sranda, jela jsem pár metrů, cukala s náma, nedokázala udržet řidítka v rovině a křikem jsem Kubu přemluvila k tomu, ať se se mnou zase okamžitě vymění, jinak nás oba vyklopím a pak nás sežerou žraloci, který tady určitě taky jsou. Těsně před koncem celýho výletu jsem tomu ale dala druhou šanci a nakonec se mi podařilo nás dost slušně povozit, zaskákat si na vlnách a v křečích v rukách dokonce i zaparkovat skůtr na požadovaným místě. Myslím, že jste z tohohle slohu dostatečně pochopili, jak ohromnej zážitek to pro mě byl, děkuju Kubovi za nejkrásnější dárek k svátku, kterej už nikdy nic nepřekoná a pokud někdy budete mít možnost zařádit si na vodních skůtrech, určitě do toho jděte. Není to sice levná sranda (my jsme za ty 2 hodiny dali 100 euro a to je ještě vlastně totálně super cena), ale každej cent za to stál.
