Chtít napsat článek o vztahu k vlastnímu tělu, kterej je pořád dost nevyváženej a přečíst si před tím článek, kterej jsem na tohle téma psala před rokem, kdy jsem byla uplně jinde než jsem teď, je poměrně zajímavá zkušenost a podnět k zamyšlení. Před rokem jsem nehnula prdelí, jedla na co jsem si vzpomněla, protein a fitko pro mě byly skoro sprostý slova a...měla jsem se ráda. Ten článek je TADY, pokud by to někoho zajímalo a já bych se ráda vyjádřila k tomu, co všechno se od tý doby změnilo. Zdá se totiž, že vzhled to až tak razantně nebyl, přestože moc dobře vím, proč jsem do tamtoho článku nedala žádný fotky zezadu, využila dobrýho nasvětlení a všechny nelichotivý fotky smazala (blbá Dominiko, teď nemůžeš dělat pořádný porovnávačky!!). Svoje tlustější období jsem už měla za sebou, měla jsem tehdy přítele, co mi dával najevo, že ho přitahuju taková, jaká jsem a že taková mám zůstat a já jsem tím pádem byla se sebou spokojená. Celej ten pohled na mý tělo se vlastně odvíjel od jeho pohledu. Po létě jsem ale změnila bydliště, školu, kamarády, vztah, všechno. A chtěla jsem začít něco dělat, přesně jak jsem psala i v tom článku. A tak jsem začala, začala jsem chodit do fitka a Vás vzala od začátku s sebou. Hrozně moc jsem se Vám tím otevřela, nechala Vás nakouknout na mý citlivý místa. Nedělala jsem ze sebe žádnou fitnessku, ale začala jsem na blogu psát i o cvičení a zdravějším životním stylu, kterýmu jsem se začala oddávat. Neměla jsem vůbec tušení, co všechno to přinese a že si díky tomu projdu momentama, kdy se budu naprosto nesnášet a budu mít stavy, kdy se ubrečím ke spánku.
Chtěla jsem ostatní inspirovat a motivovat k tomu, že každej může kdykoliv začít a mít nějaký výsledky. Místo toho jsem zjistila, že ty výsledky jsou strašně pomalý a že to vůbec nejde tak, jak bych chtěla. Objevila se tady spousta anonymních komentářů, kteří se do mě najednou trefovali kvůli postavě a ne nějak ledabyle, ale hodně hnusně a hodně často, což se nedělo skoro vůbec do té doby, než jsem začala cvičit a psát o tom - není to trochu ironie? Asi jsem tomu prostě vyšla naproti a občas to schytala plnou palbou. Občas anonymně a občas i od blízkých lidí. Protože jsem cíťa, tak jsem si všechno neuvěřitelně brala k srdci, každej hnusnej komentář si screenshotovala a v největší depce si je všechny četla asi aby mi bylo ještě hůř (klasická já, těší mě!). Nemáte tušení, jak strašně dokážou takový útoky ublížit, jak zamávaj s psychikou člověka a jak ho můžou ovlivnit, nepochopíte to, dokud si tím neprojdete. Začala jsem se porovnávat se všema, co taky cvičej, začala jsem se porovnávat s lidma, co cvičej roky, co maj trenérský kurzy a vypadaj báječně. Neměla jsem v podstatě nikoho, kdo by mě dokázal podpořit, o koho bych se mohla opřít, kdo by mi řekl, že jsem úžasná taková, jaká jsem, což moje povaha prostě občas slyšet potřebuje, tím spíš, když dostává takovou sodu a já jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá a že jestli se chci mít dobře, být úspěšná a šťastná, musím se sebou fakt něco udělat. Jednoduše jsem byla docela v háji, nešťastná a nevěděla jsem, co se sebou.
Postupně jsem si začala odpírat dennodenní sladkosti a nezdravý jídla, začala jsem cvičit s trenérem a najela na low carb režim (kterej byl mimochodem fajn, o to nic, ale už od něj chci pomalu upustit). Bylo to náročný, najednou jsem začala všechno dělat jinak a občas z toho byla uplně vyřízená. Potřebovala jsem něčí ocenění a to dlouho nepřicházelo. Kdyby mě to fitko tak neuvěřitelně nechytlo a nebavila mě tam každá minuta a každý zvednutí činky, dávno, ale DÁVNO bych se na všechno vykašlala a nevím, jak by to se mnou v daném psychickém rozpoložení dopadlo. Já si to ale zamilovala. Našla jsem aktivitu, kterou jsem hledala, která mě nabíjí, kde se můžu pořád zlepšovat, kde jsem našla nový kamarády a která ovlivnila celej můj způsob života. Našla jsem si trenéra, kterej mě naučil spoustu tipů a novýmu přístupu k tomu všemu. Naučila jsem se správně jíst, naučila jsem se víceméně zkrotit chutě a být tak spokojená. Naučila jsem se, že se člověk musí mít rád a že se musí mít rád každou chvíli na tý cestě, ať je zrovna v dobrý formě nebo špatný, protože tahle cesta rozhodně není stabilní přímka, kdy pořád hubnete a pořád se zlepšujete, je to mnohem spíš horská dráha. Naučila jsem se, že každej progres je důvod k radosti a hrdosti a že je jedno, jestli se jedná o schozený kilo, o narostlej sval, o větší výdrž nebo větší sílu. Naučila jsem si nebrat k srdci každou rejpavou poznámku, ať už pochází z jakýhokoliv zdroje. Naučila jsem se, že si občas můžu dát burger nebo drink a nemusím u toho mít výčitky a celou dobu myslet na to, jak si kazím výsledky, nenene, chci i naplno žít a to nejen ve fitku. Uvědomila jsem si, že to pro mě není cesta k nějakýmu cíli, ale že ta samotná cesta je cíl. Že se nemusím extrémě omezovat, že nemusím hubnout 10 kilo aby mě měl někdo rád (nebo já sama sebe), že nemusím vypadat jako z fitness katalogu, abych si mohla dovolit psát na blogu o zdravým životním stylu. A uvědomila jsem si ještě jednu zásadní věc - každej tohle musí dělat sám pro sebe, chtít kvůli sobě a ne kvůli někomu jinýmu. Já jsem jednu chvíli (a nebylo to moc dávno) byla odhodlaná do toho jít na tisíc procent a dát si za cíl bikini fitness soutěž, samozřejmě ne sama kvůli sobě a teď bych se za tenhle myšlenkovej směr propleskla. Dokud cvičíte proto, abyste se někomu víc líbili nebo někomu něco dokázali, nikdy v tom režimu nebudete šťastný.
Uvědomte si, že vy nejste jenom Vaše tělo a že každej z nás může druhýmu nabídnout mnohem, ale mnohem víc než jen tu fyzickou schránku.
A pokud někdo chce jen tu fyzickou schránku, tak mi věřte, že ho nechcete vy - prostě ne, ok?!
Moje cíle se od začátku cvičení vlastně ani nijak zásadně nezměnily. Nechtěla jsem nijak výrazně hubnout, chtěla jsem tvarovat a zpevňovat a najít něco, čemu se oddám. A to se stalo. Už nekoukám po hubených lidech, koukám po těch, co mají svaly a je uplně jedno, jestli jde o holku nebo kluka. Miluju, když se člověk pohne a na těle se mu vyrýsuje pár svalů. Obdivuju každýho, kdo maká na tom, aby byl silnej a vypadal dobře. A miluju, když nějaký ty svaly začínám vidět i na sobě. Strašně na sobě cením, že zvednu těžší váhy a že na každej trénink chodím s tím, že se zas hecnu o kousek víc. Baví mě odcházet domů uplně mokrá a těšit se na pořádnou dávku masa (a smoothie bowl :D). Pořád nejsem ve fázi, kdy bych chápala lidi, kteří jedí dokola jen kuře s rejží, přestože chápu, že to výsledky má a že klíčem je právě ta stálost, protože pořád věřím, že se dá výsledků dosáhnout i různorodější stravou a sama to hodlám vyzkoušet. Svůj youtube kanál bych chtěla ubírat hlavně touhle cestou, mimochodem.
Neříkám, že jsem teď se sebou naprosto vyrovnaná a nic bych neměnila. To VŮBEC. Jen už jsem strašně ráda, že pominulo to období, kdy jsem se byla schopná nesnášet a utápět se v tom. Jsem ráda, že vím, že to dělám kvůli sobě a že umím sama sebe ocenit. Že si už nedělám tolik z toho, že mě neocení moje okolí, protože to nedělám pro ně, ale pro sebe. Ošklivý komentáře pouštím z hlavy většinou hned ve chvíli, kdy dočtu jejich poslední slovo a jsem strašně ráda za každičkou pochvalu, který se mi od někoho dostane, přestože se už můj pohled na sebe neřídí podle názorů ostatních. Pravdou ale je, že každý z nás potřebuje někdy ocenit, někdo víc, někdo míň. Netvrdím ani to, že už nemám žádný chvilkový záchvaty z toho, že vypadám blbě, protože třeba na dovolený jsem samozřejmě nějakou tu krizičku měla, když jsem měla pocit, že ten bůček, co se mi už povedlo odstranit je najednou zpátky a já všechno zkazila (no však ještě aby nebyl zpátky, když z lowcarb přejdu rázem na přežíračky, omg!), nicméně chybama se člověk učí a já teď prostě jen zařadím víc kardia (i o tom chystám brzy článek) a za chvíli budu zase zpátky tam, kde před dovolenou a pak pojedem dál a dál a dál. Protože chci a protože jsem si to vybrala. Nadpis tohohle článku doufám dostatečně vystihuje hlavní myšlenku, kterou se snažím říct. Holky, mějte se rády! Makejte a zlepšujte se, buďte na sebe hrdý za každej (i sebemenší) progres, ale hlavně se mějte celou dobu rády, to je totiž základ úspěchu a spokojenýho života jakbysmet.
