Poslední dny jsem hodně přemýšlela nad tím, jak strašně moc mě blogování ovlivnilo. V čem to bylo dobrým směrem a v čem to bylo směrem, za kterej se teď trochu stydím. A chuť blogovat se mi někdy trochu vytratila. A kdyby jenom blogovat, mně se kolikrát nechce vůbec fotit, nechce se mi nic psát, vymýšlet a nakonec ani nic číst u někoho jinýho nebo chodit na instagram. Sice se mi líbí outfit, co mám na sobě, ale fotit ho? Pfff, tentokrát ne. Dám si někde krásnej raw dort, ale zakousnu se do něj dřív než se odhodlám k vytažení foťáku. Na procházce se mi nechce na hezkých místech pózovat, ale jen jít a dívat se okolo. To má ale hned několik důvodů. Hlavou mi často běhá myšlenka, o čem vlastně bloguju a k čemu směřuju. Vlastně to nevím, ale nechávám Vás do tý svý bezhlavý cesty nahlédnout hodně hluboko a všech mých rozhodnutích, nových začátcích, úspěších a krizích jste se mnou. Proto si myslím, že i tohle se sluší a patří říct. Mám prostě nějakou krizi. Uvědomila jsem si, že jsem se nechala strašně strhnout okolím a takovej ten klasickej „blogerkovskej standart“ jak ho známe jsem převzala za svůj. Každej den kafíčka, jídla v restauracích, nákupy, všude vyfotit dvacet fotek a tu nejhezčí pak přidat na instagram. Přistihla jsem se, že už z těch věcí nemám ani radost, že to kafe delší dobu fotím, než piju a když tu fotku pak zpětně upravuju, nemůžu asi ani vybavit, jestli mi to kafe chutnalo. Že to, co si vezmu na sebe plánuju podle toho, jestli už to bylo na blogu a jestli mě ten den má kdo vyfotit. Že i jídlo si jsem schopná objednat podle toho, co za fotku jsem sdílela minule. Že pokud někde jsem a neudělám tam dobrou fotku, mám pocit, že tomu něco chybí. A hlavně ty fotky potřebuju pořád další, takže pořád musím někam chodit a něco kupovat. A já Vám teda něco řeknu - tenhle standart je zaprvý dost drahej a zadruhý to nakonec znamená, že se jen honíte za tím, abyste ostatním ukázali, co zrovna máte a děláte. Trvalo mi docela dlouho si to uvědomit, něco mi docvaklo samotný, něco jsem musela slyšet od lidí, na kterých mi záleží a něco jsem si ujasnila během dlouhých debat s kamarádkama na tohle téma. A jsem strašně ráda, že jsem konečně ve fázi, kdy si to dokážu přiznat a říct si, že bych se měla zas hodit do normálu.
Často teď mám uplně obyčejný dny, kdy se dlouho válím v posteli, dojdu si zacvičit, aniž bych tam cokoliv fotila, udělám si jídla, který jsou zdravý a výborný, ale nechce se mi ztrácet čas aranžováním a focením než je sním, kdy se klidně 3 hodiny koukám na seriály a pak se s Kubou v noci chytáme za hlavu u Prostřena. Dřív bych si dělala těžkou hlavu z toho, že si moji čtenáři řeknou, že jsem nudná, že nedělám to a to jako ta a ta, že jsem ještě nebyla v tý nový kavárně , nekoupila si nic v COSu a nedávám si několikrát týdně někde na lodi Aperol. Ale to je ta další věc - já už jsem z těch nákupů, kafíček a dortů neměla ani radost. Prostě jsem si na to zvykla a bylo to pro mě normální, obyčejný.
Teď mi naopak přijde strašně super se po pár proválených příjemně-nůďo dnech utrhnout ze řetězu, zajít si na nějakou obrovskou mňamku, něco nakoupit, projet se po Praze a být zas jeden den v jednom kole. A pak si dát zas oraz. A najít v tom balanc. Ten se teď totiž snažím najít tak nějak ve všem.
Jumpsuit, lace bra, jewellery - H&M / bag - MANGO OUTLET / shoes - ČASNABOTY / watches - KOMONO 
