Psát o jídle, o cestování, o oblečení - to všechno je pro mě sranda a strašně přirozená věc. Psát o cvičení je pro mě ale stejně těžký jako byl samotnej začátek toho cvičení samotnýho. Je to nezvyk, něco naprosto novýho, kdy nevíte co a jak, bojíte se, že něco uděláte (napíšete) špatně a že se na Vás budou lidi blbě dívat. Spousta z Vás má ale o tyhle články fakt zájem a já musím uznat, že je i fakt chci psát, protože se cvičení a zdravej životní styl stal jednou z mých priorit. Tak jdem na to, ne? :)
Ve stylu mýho života se od začátku cvičení změnilo asi tak uplně všechno. Fakt od základů a jsem za to strašně šťastná. Našla jsem aktivitu, která mě baví, ve který se můžu zlepšovat, kterou můžu dělat sama i s kýmkoliv dalším, kde si můžu na pomoc najmout trenéra nebo si říct o rady příteli či kamarádovi, kterýho jsem ve fitku našla. Aktivitu, u který nejsou výsledky jen fyzický nebo jen psychický, jde to totiž ruku v ruce.
Naučila jsem se přemýšlet o jídle, necpat do sebe to, co mi dělá zle jen proto, že v daný chvíli na to mám neodolatelnou chuť. Naučila jsem se jíst kvalitní potraviny 
Zbavila jsem se studu ve fitku. Ze začátku jsem se snažila být neviditelná a kdykoliv se na mě někdo podíval, zčervenala jsem, jak jsem se tam cítila nepatřičně a nemožně. Nic jsem neuměla. A bála se zeptat. Teď už něco umím a na to, co neumím, se nemám problém zeptat. Nevadí mi být ve fitku plným chlapů, nevadí mi, že si občas nevím rady a směju se sama sobě, když se vztekám u nějakýho stroje, protože mi nejde upravit na moji výšku. Nestydím se, když mi přijde něco trenér opravit a naopak toho využiju k tomu, abych se zeptala na něco navíc. Ostatní nepozoruju se závistí, ale od hezkejch holek se snažím odkoukat cviky a jejich techniku.
Je pro mě skvělej pocit přijít do fitka a s pár lidma na sebe kývnout, protože se tady prostě vídáme často a "známe se". Je super se znát s recepčníma, vesele se zdravit s trenérama a je super, když tohle všechno mám jak ve svým pražským fitku, tak i v tom hradeckým. Miluju obě a na každým si najdu jen to nejlepší a ty tréninky podle toho točím a obměňuju.
Ráda trénuju sama, pouštím si do uší svojí muziku, nevšímám si nikoho jinýho a jedu to, co mám předem naplánovaný. Nemám ale ráda rutinu a proto mě vždycky nejvíc nakopne, když mám třeba právě trénink s trenérem (což už je teď bohužel málokdy, protože moneymoney), s přítelem, kterej mi dá nový tipy a pochválí mě nebo s kamarádem, kterej si se mnou střihne extra hustej kruháč a naučí mě během jednoho tréninku milion novejch cviků.
Naučila jsem se kombinovat cvičení na strojích se cvičením s vlastní vahou, s využíváním různých pomůcek jako je BOSU, gumy, TRX, balón, kettlebely a další moje oblíbenosti. Naučila jsem se hlídat si tepovku a proto vím, že třeba běh je pro moje cíle poněkud nevhodnej - blbý je, že mě zrovna začal bavit. Zjistila jsem ale, že mi tepovka okamžitě vyletí strašně vysoko a tuk při nepálím. Proto je moje oblíbený potréninkový kardio chůze do kopce, bruslení nebo třeba v Extrifitu jsou teď výborný schody.
Vzít si do fitka kraťasy pro mě bylo pár měsíců zpátky naprostý sci-fi. Stejně tak mít jen vysoký legíny a sportovní podprsenku. Je úžasný, jak Vám pravidelnej pohyb dokáže dodat sebevědomí. Pochopila jsem, že člověk nehubne přes noc a že to prostě trvá, než se výsledky dostavěj, protože tělo se svých tukových zásob vzdát prostě nechce a bojuje s tím co to jde. Takže mi pak někdy přijde, že se měsíce nic neděje a najednou se ze dne na den vidím hubenější. Jakobych fakt zhubla přes noc. Stejně tak mám ale dny, kdy mi zas přijde, že jsem najednou strašně přibrala, že to není možný, že takhle přece nevypadá někdo, kdo tolik maká a hlídá si jídlo, kdo toho v jídel tolik omezil a svět se mi zdá strašně nefér. Naštěstí už se z toho umím docela rychle vzpamatovat a vím, co se sebou. Jako příklad bych uvedla třeba to, že z Ameriky jsem se vrátila strašně zavodněná z toho jídla, co prostě nebylo uplně oukej, ačkoliv se tak kolikrát tvářilo a nedostatku silový aktivity. Stačilo ale najet zpátky na svůj režim a za ty 3 týdny od návratu mám přes boky dole 3 cm.
A taky to nakonec není vůbec o hubnutí, ale o tom, že chcete vidět svaly. A že ta chvíle, kdy děláte nějakej cvik a najednou ty svaly fakt vidíte, protože se zvětšily a zároveň už nejsou tolik obalený tukem, je k nezaplacení. Aspoň pro mě teda :)
Poslední věc, kterou bych chtěla zmínit je motivace a cíle. Každej máme svoje ups&downs a málokdy jsme se sebou spokojení (jestli vůbec někdy!). Je ale hrozně důležitý umět si nastavit cíle, co jsou pro nás splnitelný. Ten nejlepší je podle mě se cítit líp a vypadat líp. Protože toho prostě dosáhnete. Je to mnohem lepší než si dávat za cíl zhubnout tolik a tolik do určitý doby, nebo zvednout takovou a takovou váhu nebo uběhnout tolik a tolik km, protože se může stát, že Vaše tělo tak rychlej progres nezvládne a vás to strašně demotivuje. Já jsem si třeba usmyslela, že do Ameriky udělám shyb. No co myslíte, samozřejmě jsem ho neudělala a strašně mě to štvalo, nadávala jsem si, že jsem neschopná a že to přece není normální se ho za 3 měsíce nenaučit. Stačí pár takových neúspěchů a krize je na světě. Shyb neudělám pořád, ale už skoro-skoro-skoro a vím, že to přijde. A až to přijde, budu ráda, tlesknu si, že jsem to sama sobě dokázala a budu makat dál. Protože mě to baví. Každej trénink, každý zlepšení, ten pocit přitom i potom.
Věřte mi, že jakejkoliv pravidelnej pohyb Vám dodá sebevědomí, budete se cítit líp a budete šťastnější. Já mám z toho občas takovou radost, že si v týhle místnosti, kde je focena většina fotek, bláznivě zatancuju na song, co zrovna hraje v rádiu a já ho tam mám na plný pecky. Asi Vám ale nemusím říkat, jak vtipný/trapný je, když zrovna někdo vejde dovnitř :DDD.
No, doufám, že se Vám tenhle upovídanej článek líbil a tento týden budem s Kubou fotit outdoor trénink, takže tady poprvé budou i nějaký tipy na cviky. Teda....snad!
