Náš poslední americkej den byl konečně trochu volnější. Všichni jsme už totiž byli opravdu vyřízení, uchození, připálení a přeturistovaní. Mně se navíc můj kašel a rýma přenusuly do další fáze a dostala jsem zánět do oka, takže jsem se nemohla ani nalíčit. Na programu jsme měli Sochu Svobody, což samozřejmě znamenalo ještě větší davy, než kdekoliv jinde, což mi předtím nějak nedošlo a nebyla jsem na to psychicky připravená. Když jsem teda narvaným trajektem dojeli na ostrov se Sochou Svobody, myslela jsem, že se rozprsknu na malý kousíčky a už mě nikdy nikdo neposbírá - znáte ten pocit, když prostě užuž bouchnete a prostě #almostlostit. To bylo totiž přesně ono. 3 hoďky nám teda zabral tenhle výlet a pak už to naštěstí nabralo trošku lepší směr.
Abych to ale vzala od začátku, celej den začal jinou snídaní než obvykle - obvykle to totiž byly vejce a jogurt. Den předtím jsem si totiž přečetla nějakej článek o tom, jak je ovesná kaše ke snídani největší fitness mýtus a že to vlastně pro tělo zlo a bláblá. Tak jsem si jí pak musela zkusit dát, že jo. No...byla dobrá, hlavně ten banán v ní, ale musím bez mučení uznat, že mnohem líp jsem se cítila po těch předchozích snídaních a rozhodně jsem po nich měla víc energie.
Socha Svobody z blízka, yaaaay. Kvůli tomu jsme sem jeli a prodírali se milionem turistů.
...Asi už jste pochopili, že tohle nebyl můj vysněnej turistickej cíl, nicméně přežila jsem to a jelo se dál! Respektive zpátky na pevninu, kde se ty davy aspoň rozprostřely. Třešinkou na onom otráveným dortu byli agresivní prodejci fotek a karikatur, kteří se na nás vrhli hned u trajektu a kteří jsou schopni Vám obraz pomalu strčit až do kabelky a chtít ho zaplatit - to mě speciálně v NY hodně obtěžovalo, pořád Vám někdo něco cpe nebo po Vás něco chce.
#teamroshee aneb jednoznačně nejlepší boty na dlouhý pochůzky městem!
Sváča, která zas chutnala jenom mě a ostatní pravili, že je to nechutný a že se to akorát lepí na patro a dusí to. Já nevim no, mně tyhle divný věci chutnaj, takže za mě paráda :D
Místo na oběd jsme tentokrát neměli vybraný předem a když jsme náhodou narazili na další pobočku Bare Burgeru, bylo jasno. Já jsem původně chtěla zvolit salát - byl ale mega drahej a navíc bez masa. Druhá volba byla teda sendvič - jenže díky tomu, že u každýho jídla píšou kalorie, zjistila jsem, že je to v podstatě to samý jako burger... Takže jsem si dala ten burger :D zas ananasovej, podruhý za sebou. No jo no.
Místo, který mi ten den dalo rozhodně nejvíc, byl Brooklyn Bridge. Těšila jsem se na něj od začátku a moje tušení bylo opět správný. Sice na něm taky proudily davy, ale tam jsem je nějak dokázala odfiltrovat, protože moji pozornost braly uplně jiný věci.
Ohromný je zase to správný slovo. Dokonale propracovaná stavba, kterou bych mohla zkoumat několik hodin, stejně jako výhled z ní.
Chvilka absolutního #purehappiness, zamilování se do New Yorku, touha se sem okamžitě přestěhovat. Prostě TO místo, který Vám vezme dech.
Když jsem se těch pohledů aspoň trochu nasytila, byl už čas návratu, protože jsme museli balit, dělat check-in a další předodletový nutnosti. Naštěstí jsme ukecali taťku a na těch 8 km k hotelu jsme si vzali taxík, kterým jsme jeli i do města a nachodili jsme tak nejnižší počet km za celou dovolenou (asi jen 5). Já jsem aspoň pak měla ještě sílu jít večer na hotelu cvičit, aby náhodou moje mini svalíčky nezapomněli fungovat. Kdybyste věděli, jak já se těším na pondělní pořádnej trénink v Radlicích :))).
Další den už byl náš odletovej a víte co? Od rána pršelo. Uplně se nabízelo to brát tak, že je New York smutnej, že odjíždíme a tak plaká. My jsme aspoň nesmutnili, že nám něco uteče a strávili několik hodin na terase našeho krásnýho hotelu. A protože jsme byli líní i jít někam ven na jídlo, zkusili jsme poprvé hotelovou restauraci - já jsem si dala avokádovej wrap a mamka, která za celou dobu neměla nic smaženýho, dostala hrozný chutě a objednala si kalamáry s hranolkama. Ty hranolky byly snad nejlepší, co jsem kdy jedla, ale taky mi po nich bylo pěkně blbě :D.
Žádnej make-up a outfit i účes na osmihodinovej let. Tepláčky a moje suvenýrský tričko z Chicaga, jakožto města, co si získalo moje srdce ze všech nejvíc. K cestě domů bych Vám řekla jen to, že nám po cestě začal doutnat taxík a když už nebylo přes kouř vidět okolo, museli jsme z něj vyskákat a na uplně ucpaný ulici chytat jinýho - nepřála bych Vám bejt v okolí mojí mamky, když je nervní z takovejhlech situací :D Nakonec jsme se na letiště dopravili, let byl v pohodě, jen jsme nebyli natolik unavení, abychom usnuli a zatímco večeře byla super, snídaně ve 3 ráno stála uplně za nic. A když jsme se v 5 ráno ocitli v Praze na letišti a hodinky se nám přeřídili na 11 a my frčeli i s Kubou na running sushi na oběd, došlo nám, že teda asi jedem nonstop a že to bude náročný. A bylo. A je. Chce se mi spát už ve 2 odpoledne, bolí mě hlava, ať piju sebevíc, na cvičení nemám sílu a chce se mi jen mlsat. Jetlag je vážná věc :D.
V Hradci nás čekalo hezký uvítání, hlavně teda bráchu a naše americký dobrodrůžo tím skončilo. Já Vám ještě sepíšu svoje shrnující dojmy a tipy a taky se pokusím sestříhat vlog z celýho pobytu. Tak mi držte palce a mějte se hezky.
