Vůbec nevím, kde mám tímhle článek začít, protože toho mám na srdci tolik! Samotnou mě překvapuje, jak se tohle všechno vyvinulo a vůbec se nedivím svýmu bráchovi, kterej se popadá za břicho pokaždý, když mluví se mnou nebo s našima a dozvídá se o tom, jak se změnil můj přístup k pohybu (a dejme tomu i stravě, zlehka, pomaličku :D). Navázala bych asi na to, kde jsem skočila u minulýho sportovního článku (TADY), kterej byl trošku depresivně laděnej. To ladění u mě totiž přetrvávalo asi tak poslední měsíc. A to hned z několika důvodů. Zajímá Vás o co jde a jak s tím bojuju? Tak jdem na to, dneska to bude na dýl.
Všechno začalo hodně vesele - ambassadorským focením pro značku Kari Traa, která si vybrala mě, Domču a Terku a já jsem z toho byla neuvěřitelně v šoku. Zároveň to pro mě bylo to první pořádný nakopnutí, který jsem potřebovala, protože sem začala mít potřebu si tuhle možnost zasloužit. Takže po prvotním focení a se super novým oblečením jsem se do toho plná euforie pustila. V tý době jsme se dali dohromady s Kubou, kterej byl tak zlatej, že se mnou do fitka občas zašel a všechno mi to vysvětlil, abych aspoň rámcově věděla, co mám dělat. Jenže potom nastala spousta věcí.
Tak třeba:
- Fitko bylo neustále plný namakanejch lidí a já se tam cítila hrozně. HROZNĚ.
- Na tréninku bez Kuby jsem absolutně nevěděla, co tam mám dělat. Chodila jsem od stroji ke stroji, na každým strávila jinak času, nevěděla, kolik mám dělat opakování a sérii ani jaký si mám dávat váhy. Nevěděla jsem, v jakým pořadí mám cviky dělat a k čemu vlastně jsou. Nevěděla jsem co se sebou.
- Tím pádem jsem měla pocit, že každej vidí, jak se tam plácám a potají se mi směje.
- Bála jsem se drsnejch obrovskejch trenérů, co tam pokřikovali na svý namakaný svěřence, zatímco já bloudila mezi strojema a přemýšlela, na jakým jsem schopná něco dělat.
- Byla zima a bylo zkouškový. To znamená stres a málo času. A mně se tam nechtělo jezdit, protože by to stejně zas bylo k ničemu, protože bych se tam jen plácala.
- Nedokázala jsem se hlídat v jídle a byla jsem na sebe strašně rozčilená. Ale ne že by mě donutilo makat, naopak jsem to chvílema uplně vzdávala.
- Začala jsem doma cvičit Kaylu, abych po prvním dni probrečela dvacet minut ve sprše a připadala si jako totální lempl. A stejně mě to nebavilo.
- Začaly mi chodit ošklivý anonymní komentáře poukazující na mojí postavu, což se nedělo do tý doby, než jsem začala psát o cvičení. A protože jsem cíťa a ještě tak blbá, že Vám to o sobě napíšu, tak jsem z toho byla samozřejmě špatná. Chvíli. Pak mě to nakoplo.
- Najednou jsem narážela na strašnou spoustu fitness blogů a instagramů a deprimovalo mě to ještě víc.
Kuba na mně poznal, že se něco děje, že už nemám tu počáteční cvičící jiskru a postupně ze mě vytáhl, co se mi děje v hlavě. Všechno jsem mu řekla a poprosila ho, aby mi nějak pomohl. A on to udělal. Kromě debaty o stravování a tom, co bych mohla velmi snadno změnit, se mnou hned další den šel do fitka a strávili jsme tam snad dvě hodiny. Prošli jsme úplně každej stroj a já jsem si během toho dělala zápisky do telefonu, abych věděla co a jak. Ty zápisky jsou mega vtipný, protože jsem ty stroje pojmenovávala po svým (např. můj oblíbenej zadkovej stroj, stroj za gaučem..) a cviky popisovala taky po svým, abych pak věděla o co jde, protože u těch oficiálních názvů bych neměla tucha. Byla jsem naprosto zničená, hlavu jsem měla narvanou k prasknutí a ze sebe opět strašnej pocit, že NIC nedokážu a u všeho okamžitě umírám. Po cestě domů jsme dali dohromady tréninkovej plán, abych každej den věděla, co mám cvičit, v jakým pořadí, kolik opakování a s jakou váhou. I přes to, že jsem z toho byla dost zničená, jsem rovnou další den vyrazila cvičit a vybrala si hned ten nejnáročnější trénink - nohy (plus něco na rameno a břicho).
A co se stalo na tomhle tréninku? Strašně velká změna. A po ní následovala spousta dalších. Najednou jsem věděla, co mám dělat. Věděla jsem, k jakýmu stroju zamířit a jak dlouho na něm strávit. Najednou mě nezajímali ostatní a neřešila, jestli někdo kouká okolo anebo ne. Soustředila jsem se na sebe, na každej svůj pohyb, na každej sval v těle, kterej jsem zrovna používala. Už po 15ti minutách jsem se celá třásla a bylo mi špatně - ale myslím ten pocit, kdy je Vám špatně a dělá Vám to dobře, protože víte, že tohle je pořádnej trénink. Najednou jsem se tam cítila dobře, jako na správným místě ve správnou chvíli. Odjela jsem si všechny svoje sepsaný cviky na danej den, zakončila to kardiem a s vypětím sil si šla udělat protein, vypila jsem si ho v sedě na zemi a když jsem byla schopná aspoň dojít do šatny, udělala jsem to. Odtamtud jsem hned psala Kubovi, že pro mě asi bude muset dojet, protože sedím v šatně, klepe se mi celý tělo a nejsem schopná se hnout. A že se cejtím naprosto skvěle.
A v tom stejným módu jsem jela celý týden, ve fitku jsem byla každej den, jen to občas prostřídala silovej trénink se samotným kardiem a byla třeba jen na páse. A třeba místo sezení s holkama na cateringu po představení novýho Olympusu a popíjení drinků, jsem se sebrala a vydala se směr Radlice (s takovou hrdostí, že jsem to hned musela napsat několika lidem :D). No a nejspíš jsem to přepálila až moc, protože jsem byla o víkendu skolena bacilama. Stane se.
- Od mý #moveasschallenge, jejíž podstatou byl občas-nějakej-pohyb-abych-nebyla-uplnej-lempl se toho hodně změnilo. Primárně v tom, že mi nestačí občas něco a když už jsem se do toho pustila, tak chci vidět výsledky. A když chci vidět výsledky, tak to budu dělat pořádně a se vším všudy. V bodech mám na mysli třeba:
- Jíst jako člověk, co o sebe dbá. Aspoň ve většině případů.
Ty francouzský tousty k večeři jste asi viděli, žejo. - V rámci tohohle zdravějšího stravování jsem se zařekla, že svý oblíbený chai tea latte budu pít jen jednou týdně (a ne skoro každej den jako ještě nedávno!!). Ze začátku to byl teror, ale asi už si odvykám. Ono to člověk do sebe už pak prostě nechce cpát, když se snaží se sebou něco dělat. Takže třeba na dnešek mi vycházel den, kdy si ho zas můžu dát a já jsem si ho co? Co? No nedala, hahá. A tyhle pokroky v myšlení mě neskutečně těšej.
- Když jsme u toho pití, po každým tréninku piju protein. Nejvíc mi chutná příchuť toffee od TPW z Aktinu. A před každým tréninkem si beru 3 tabletky Red Cells, který by měly být jedním z nejlepších spalovačů na trhu. Nemám to s čím porovnat, takže tady uplně nevím, nicméně minimálně jako placebo to funguje skvěle, protože hezky makám a u toho mám v hlavě, že kromě mě pracujou i tyhle červený pomocníci. Není to teda žádnej mega nakopávač, po kterým se Vám rozbuší srdce a málem Vás trefí šlak - to jsem teda nikdy nezkoušela, ale slyšela jsem toho hodně, znáte to.
- Na noc kradu Kubovi BCAA, abych druhej den mohla chodit - a stejně chodit nemůžu.
- Vyfotila jsem si fotky PŘED (zepředu, z boku a zezadu)
a zhrozila jsem se.A fakt doufám, že budu před létem fotit nějaký fotky PO :D. Ale jo, budu, věřím tomu. - Blogy a instagramy o cvičení teď sleduju naschvál a pravidelně a každej novej článek hltám. Stala se z toho další věc, která mě nakopává. Kdybych měla nějakej konkrétní vyzdvihnout, tak je to třeba ten Péti, kterej je jeden z mála, co mě fakt oslovil. Takže tady patří velký dík.
A ještě jedna důležitá věc. Asi už jste zaregistrovali, do jakýho fitka chodím (Fitness Station Radlice)... Cvičí tam třeba Zorka Hejdová a další dost sexy baby, takže inspirace tam mám dostatek, přestože mnohem větší osazenstvo tam tvořej chlapi. Původně jsem z toho měla strach ale nakonec mi to přijde mnohem lepší než dámský fitko, kde to je spíš modní přehlídka drahýho oblečení a neustálý šeptačky - to mám taky z doslechu, haha. Úplně nejdřív mě lákalo nějaký z těch fitek, co maj víc poboček, jsou různě v obchoďácích a tak a jak jsem říkala - tady jsem se bála těch trenérů žejo (se kterejma se teď vesele zdravím a nechávám si sem tam s něčím poradit). Ale hlavně teď, poslední dva týdny, se tady cejtím naprosto skvěle a jsem hrozně ráda, že jsem překonala ten svůj blok a hecla se a chodím sem. Třeba i proto, že se tam točej pořád ti stejní lidi a mě to uklidňuje, cítím se tam skoro jako doma a každá tvář, která mi je známá, mi zlepšuje náladu. Stejně tak, když mě zdravej trenéři nebo jakýkoliv pracovníci fitka a já vidím, že už si mě pamatujou. Na každej trénink se fakt těším a od metra si to štráduju pěkne rychle, protože už chci bejt vevnitř a makat. A ne proto, že je veknu hnusně, prostě proto, že už chci být tam. Po tréninku si na chvíli sednu na bar u recepce, kde si vypiju protein a buď něco prohodím s lidma v recepci nebo pozoruju ty, co si dávaj do těla. A baví mě to. Baví mě, že jsem tam toho součástí a že už se tam necítím jako pako. Baví mě, že si to užívám a že odcházím pokaždý zničená a dělá mi to radost. Baví mě, jak nemůžu ani sejít schody v metru. Baví mě to všechno a jsem za to strašně ráda.
Tak jsem Vám dost dlouze popsala svojí situaci a kdybych Vám teda měla něco poradit (ze svý krátký zkušenosti, na to pozor, nejsem a ještě dlouho nebudu žádnej expert), bylo by to asi těhlech pár bodů:
- Dbejte na výběr fitka, pokud se tam budete cítit dobře, budete tam chodit rádi a to je základ úspěchu.
- Pokud si nevíte rady se cvikama, vemte si s sebou někoho, kdo tomu rozumí a poradí Vám nebo si zaplaťte pár hodin s trenénerem. Vyplatí se to, věřte mi.
- Když se hýbete, snažte se i správně jíst.
To jste se totiž ještě nikde nedočetli, že ano :D - Vyzkoušejte, jestli Vám víc vyhovuje chodit cvičit s parťákem nebo bez. Dokud jsem neměla svůj vlastní plán tréninku, tak jsem radši chodila s někým. Teď už jsem tam radši sama, nechci si během cvičení povídat a rozptylovat se. Každýmu ale sedí něco jinýho.
- Hoďte si do mobilu nějaký nakopávací písničky, při kardiu se Vám budou hodit. Mně dodávaj neskutečný množství dodatečný energie. Například při rozhřívání poslouchám Hall of fame (protože ten text prostě!!) a při závěrečným kardiu třeba Love Myself, Bad Blood nebo The Monster. A to jsem pak schopná si po hodině a půl cvičení ještě při běhu na páse i trochu tančit!
- Kupte si občas nějaký nový sportovní oblečení. Třeba takový H&Mko má krásnou sportovní kolekci a spousta věcí není nijak drahejch. Zaručuju, že se Vám pak bude chtít cvičit ještě víc
No a doufám, že Vás bavil tenhle článek, protože to bylo zas uplně něco jinýho a upřímně - asi toho tady v tomhle směru bude víc a víc, tak doufám, že jste v tom se mnou a budem se vzájemně hecovat. Jooo?.
