Ani nevím, jestli tenhle článek mám začínat psát anebo ne. Teď se to ale hodí. Sedím totiž ve vlaku do Prahy, venku se míhá různorodá krajina a já pozoruju špinavá okna, na která dopadají čerstvé kapky deště a běhají po nich obrovskou rychlostí. Připomínají mi moje tváře, po kterých se skoulelo už nespočet slz radosti i smutku. Za tu krátkou dobu, co jsem se přestěhovala, se toho stalo strašně moc a já jsem s plnou platností uvědomila dvě podstatný věci. Sny se mohou plnit. A noční můry taky.
Zase jsem se přesvědčila o tom, že když člověk něco chce a dává do toho všechno, lidi si toho všimnou a splnění snů je zase o trochu reálnější. Je neuvěřitelný, kolik věcí mi v posledních pár týdnech vyšlo. Ať už se jedná o fakt, že jsem součástí Elite Bloggers a neuplyne den, abych nepomyslela na to, jak vděčná za to jsem a jak ohromně mě tahle příležitost naplňuje. Nebo to, že jsem na škole, která je uplně mimo mý dosavadní znalosti a přesto mě strašně baví a každou zkoušku si vybojuju zuby nehty. Z žádný brigády jsem se přesunula na vydělávání skrz blog a k tomu další dvě skvělý práce – angažovanost ve firmě Bohemia Apartments, což je ten můj dreamjob, o kterým jsem kdysi psala a k tomu ještě psaní článků do fashion rubriky na blog Aukra. Obojí mě neuvěřitelně baví a snoubí dohromady všechno, co ráda dělám a čemu ráda věnuju čas i bez nároku na nějakej honorář. Chvilky doma v Hradci jsou taky o mnoho veselejší než dřív (a to jsem ani nevěděla, že to ještě jde!), protože místo jedný chlupatý kuličky plný lásky máme rovnou dvě a každej den je tak plnej smíchu, štěkotu a válení se po zemi. Co jsem v Praze, tak jsem poznala (uplně nově nebo poznala hlouběji) několik lidí, kteří mi neuvěřitelným způsobem přirostli k srdci a stali se mými nejbližšímu přáteli, před kterými jsem to 100% já a nemusím si nikdy na nic hrát. Myslím si, že ještě nikdy jsem kolem sebe neměla tolik pozitivních, inspirativních a nabíjejících lidí. Neuvěřitelně si vážím všech, které kolem sebe nyní mám, protože díky nim je moje radost ze všech úspěchů násobená a smutek z toho špatnýho zase dělenej. Popravdě fakt netuším, co bych si počala nebýt mých přátel a rodiny speciálně v posledních třech týdnech. Já si sice tak nějak žiju svůj sen a strašně to miluju, ale svět není jen růžovej a všechno není jen veselý a sluníčkový.
Kromě snů se mi totiž splnila i nejedna noční můra. Být s někým, věřit mu, věřit v sebe vzájemně a počítat s ním do budoucna je krásný. Je to krásný do tý doby, než Vám to celý vybouchne do tváře způsobem, který si předem nedokážete představit. Někde vzadu v hlavě je tichej hlásek, kterej Vás varuje, že rtuť je těkavá a že musíte být připravení na všechno. Jsou ale věci, na který Vás nikdo nepřipraví. Situace, který musíte zničehonic řešit a nechápete, proč vy a proč se tohle všechno muselo stát. Uvědomila jsem si, že ať v něco věříte sebevíc, ať milujete sebevíc, vždycky může přijít něco, co Vás definitivně zlomí a vy už prostě musíte ze všeho ven, chcete-li si zachovat vlastní příčetnost.
Já mám obrovsky silný obranný mechanismy, který mě strašně rychle nutěj zapomínat špatný věci. Proto jsem člověk, co neustále dává další šance a odpouští i věci, co by jiní nikdy nenechali jen tak, protože já to prostě v sobě potlačím a jakoby to nebylo. Snažím vidět v každém to dobrý a věřit v dobrý konce. Citový vazby si vytvářím až nezdravě rychle a miluju naplno. Všechno dělám naplno a se vším všudy. I teď moje obranný mechanismy bojujou jak čert a nenechají mě vzpomínat na detaily událostí. Stalo se, co naplat, asi to takhle mělo být. Oklepu se a díky mým blízkým jedu dál, funguju dál a vidím před sebou to dobrý, všechny ty příležitosti a široký možnosti. I přes to ale občas přijde chvíle, která mě položí. Informace, která mě donutí zpochybnit všechno, co jsem za poslední dva roky prožila a já nechápu... Nechápu nic. Jakoby se do sebe vylila černá a bílá, smíchaly se v šedou, která ale není krásná jako obvykle, naopak je jako temná hutná mlha, co Vás zalije a vy se v ní topíte, protože nevíte kam, nevíte co. Čemu věřit, co si myslet, na co vzpomínat a jak vlastně.
A i když si po většině stránkách žiju svůj sen, uvnitř mě je každej den boj. Boj mezitím, jestli se tomu dnes poddám anebo jestli bude dostatek těch světlých momentů a já budu běhat po venku s pusou od ucha k uchu a užívat si toho, co suprovýho se mi děje. Protože toho dobrýho je spousta a tak občas nastane den, kdy se usmívám od probuzení až do usnutí a jsem šťastná. Protože žiju. Naplno.
