Vídeň je pro mě a mého přítele naprosto srdcová záležitost a kdykoliv se naskytne důvod tam jet, okamžitě jedeme. Byli jsme tam spolu už několikrát a nejspíš ve všech ročních obdobích. Tenhle výlet byl ale poněkud drsnější nebo spíš víc na punk, jak by řekl Darek. Jeli jsme na koncert Rosetty, což byl jeden z přítelových hudebních snů a protože jsem odmítla jet na Brutal Assault, kde hráli - upřímně, dokážete si mě představit na akci s takovým názvem? :D - jeli jsme na ně kousek za hranice. Z Brna to máme Student Agency autobusem skoro za rohem a hlavně relativně za pár korun (179,-). A protože jsme stále ještě hodně chudí po Colours, rozhodli jsme se, že se hecneme a vykašlem se na nějakej nocleh v hotelu. První ranní bus nám jel v 5 ráno a jedinej pevnej program byl ten koncert. Takže co jsme teda těch skoro 24hodin dělali? Poďte číst!
V devět jsme vyráželi z Olomouce do Brna a stejným směrem jsme se i vraceli. Taky v devět ráno. Uplně mrtví, samozřejmě. Já jsem teda byla polomrtvá už hodinu po vystoupení z busu ve Vídni. To jenom my dva si dokážeme naplánovat celodenní výlet v tom nejvíc největším horku, jaký jsem kdy zažila. Egypt hadr, fakt! Bylo nám jasný, že na většinu odpoledne se zašijeme ve Starbucksu a město si projdeme až před koncertem a po koncertě. Nejdřív jsme šli ale shánět lístky. A protože jsem tentokrát nechala všechno plánování cest na svém drahém, několikrát jsme se ztratili a kdybych nezasáhla, tak ty lístky nemáme ještě dnes, haha! Víte, jak se říká, že ženy neumějí číst v mapách? U nás je to asi naopak. Já čtu v mapách a Dára zas narozdíl ode mě výborně vaří. Každopádně lístky jsme teda sehnali a zase se pokochali tím, jak krásný je to třeba v Museum Quartier (na následující fotce).
Strašně se mi líbí, že tím, že už jsme tam po tolikátý, tak nemusíme na každej přesun volit metro, ale prostě zhruba víme kudy kam máme jít a kolikrát narazíme na nějakou roztomilou uličku, kterou pak musím fotit - Dari, vyfoť mě tady v ní... a ještě zezadu... a jakože jdu! - no a nakonec stejně vylezeme někde, kde už to známe. Třeba právě u toho Starbucksu, kde se chladíme skoro dvě hodiny.
Můj největší problém v cizině je vybrat si místo, kam se půjdem najíst. Nerada chodím na neznámý místa, v eurech mi vše přijde drahý a vadí mi pomyšlení, že to za ty prachy nebude třeba ani dobrý. Z toho Darek uplně roste a já se mu nedivím. Tentokrát jsem měla hroznou chuť na sushi, ale na running jsme to nestíhali a jinde to bylo - jak jinak - moc drahý. Už jsme mysleli, že budem o hladu, když jsme našli restauraci se sushi za perfektní ceny, tak jsme to riskli a dali si ve 40ti stupních sushi ve slevě - doteď netuším, co bychom asi tak dělali, kdyby nám z toho bylo blbě :D - a naše volba se ale vyplatila, sushi bylo dokonce ještě lepší než v naší olomoucký čajovně.
Během našeho náhodného toulání stylem "pojďme tudy, tady URČITĚ bude ten parlament" (parlament jsme ještě nenašli ani při jedný návstěvě a pak jsme vždy zjistili, že jsme pokaždý zahnuli někde o blok dřív - klasika!) jsme narazili na místo, kde jsem se v zimě rozplývala nad kluzištěm (článek TADY) a kde tentokrát probíhal filmový festival a všude byla spousta lidí, dobrot a světýlek. A takový místa mi nacházíme nejradši!
Dára se těšil, že bude mít fotky z koncertu - všechny jsou přesně takovýhle, takže... Tak daleko moje fotící schopnosti nesahají a to ani když na foťáčku nastavím údajně chytrej automat.
Po koncertě jsme se ohluchlí, zpocení skrz naskrz (zpěvák celou dobu screamoval a ten klub měl asi tak 10 metrů čtverečných a nebylo tam ani jedno jediný okno!!) ale s výbornou náladou vrátili do centra, dali si prasáckou večeři u mekáče a následně skoro běželi do Starbucksu, kterej měl údajně o půlnoci zavírat a já dostala neodolatelnou chuť na další chai latté. Tak jsme si další hodinu a půl poseděli na zahrádce, popíjeli nejlepší pití a pozorovali noční ruch, lidi na randíčkách a slečny, co vypadaly, že jdou pařit v jednodílných plavkách.
Pak už jsme vyrazili fotit, protože jsem se těšila na noční fotky plný světel a věděla jsem, že tím parádně zabijeme ty 4 hodiny, co nám zbývaly do odjezdu. Nejdřív jsme teda využili samotnou hlavní ulici - a já jsem byla stejně nejvíc nadšená z týhle celý rozmazaný fotky, což je prý nějaka chyba foťáku a já to tak vždy chci vyfotit a samozřejmě se to podaří vždycky jen omylem. Co se týká následujících fotek, nejsou to zdaleka všechny, se kterými jsem spokojená, některé si šetřím do nové rubriky - Dom behind camera - kde Vám budu pravidelně ukazovat fotky, který jsem fotila já a který se mi fakt líběj. Takovej malej koutek Domči jako amatérský fotografky, brzo se můžete těšit na první takovej příspěvek!
Po chvilce v tý hlavní ulici jsme teda sedli na metro a vyrazili do Prátru, známého zábavního parku, kde jsem logicky čekala nejvíc barevných světýlek. Ve dvě ráno už byly bohužel všechny atrakce zavřený (a světla povypínaný - díky fakt!!), ale i tak jsme si tam zábavu našli a docela dlouho se mi tam i líbilo, i když do nějakých ulic jsem odmítala vkročit - noční zábavní park je přece klasický horrový místo - a občas už jsem chtěla pryč, protože na nás každou chvíli mluvil nějakej ožrala, co ani neuměl anglicky a pořád nám cpal cigarety - jo, já vím, že je těžký pochopit, že jsme potetovaný, ale nekouříme a většinou ani nepijeme.
Některým už asi došlo, že tohle je další z chybných fotek, ze kterých jsem se mohla počůrat radostí, někdy jsem asi fakt divná :D
Doufám, že se někomu právě vybavila scéna, kdy z Harryho Pottera vysával mozkomor duši a ona se nad ním takhle vznášela!
Tuhle mi-lu-ju! #somnarcis
A tahle je u kolotoče, přesně jako v těch hororech. Když mi došla souvislost, museli jsme jít rychle pryč, protože i to nasvícení na fotce je prostě mega děsivý!
Asi tak ve dvě už mi začalo být v tom zpoceným tílku docela zima, takže jsem velmi ocenila mužovu novou mikinu, kterou si pořídil v Ostravě během Colours a kterou si chodil zkoušet každej den, aby si ji pak v ten odjezdovej konečně koupil. Říkáme jí surfařská a nejradši bych mu jí zabavila, přestože v ní jsem jak houmless.
Tak jsem mu dovolila, aby se v ní aspoň vyfotil a pak putovala zpátky na mě a já za to byla neskonale vděčná! Tahle poslední fotka je focená něco málo po třetí hodině, kdy už nám docházela síla i nápady a já tak zavelela, že pojedeme na stanici dřív a počkáme tam - rozuměj, Domča si lehne na Darka a bude spát dokud nepřijede autobus. Po cestě jsme ještě vystoupily na zastávce u maríny, kde jsem čekala hezkej výhled na vodu a místo toho to bylo ještě MNOHEM děsivější než ten kolotoč v Prátru. Takže jsme OKAMŽITĚ nasedli zpátky na metro a jeli na tu stanici. Ani tam se ale princezně Dominičce nelíbilo a tak jsme se museli vrátit zpět do Prátru, abychom si sedli do nonstop fresh barU a dali si tam hranolky - jo, hranolky ve fresh baru!! :D.
No a pak už to nějak uteklo a odjeli jsme do Brna, tam půl hoďky počkaly na další bus a v Olomouci se jen stavili v pekárně pro snídani, po který jsme okamžitě zalehli do postele a zbytek dne prospali. Celkově to pro mě byl další super zážitek, co jsem do tý doby neznala a za to vděčím svému krasavci, který mě k takovým akcím snadno přemluví a já o tom pak mluvím další dva týdny - o tom, jak jsem statečná a vydržela jsem nonstop přece!!
