dombydom_testing: LET'S MAKE IT CLEAR

Mám módní blog? Asi jo, že jo. Outfitů je tu jednoznačně nejvíc. Tak předpokládám, že proto sem vy, čtenáři, chodíte. Nepředpokládám, že ode mě čekáte poselství, jak máte žít. Nepředpokládám, že považujete můj život za perfektní a že ho všichni chcete mít taky takový. Nevíte toho o mě sice málo, ale nevíte zdaleka všechno, tak to přece v online světe funguje. Nikdy jsem se necítila jako někdo, kdo by měl ostatním radit s jejich životy (a proto studuju psychologii, ehm ehm!) a na jednu stranu mě trošku děsí, jakou moc teď mají právě blogy. Jedna věc je se blogem inspirovat a druhá věc je si myslet, že když budu mít všechno jako TA blogerka, tak budu mít TAK skvělej život, jako má NAPROSTO JISTĚ ona. Mohou dávat pocit, že smyslem života v dnešní době jsou hadry a instagram. Ten pocit je ale mylnej. Když si někdo založí fashion blog, nemůžete na něm hledat poselství do života, nemůžete se jím řídit a snažit se podle něj žít, můžete se leda tak inspirovat outfitovejma kombinacema. Já jsem to z módního blogu posunula i trošku do osobní sféry, i když - jak osobní jsou zápisky z posezení z kaváren?! Moc ne, že jo, ale nevím. Vy máte pocit, že mě znáte, já mám pocit, že mě znáte a že já znám spoustu z Vás. Ten pocit se mi líbí, ale moc reality v něm asi nebude. Píšu tenhle blog moc ráda, je to teď taková moje jistota a záchytnej bod, kde se odreaguju a cítím se fajn, je to můj osobní kousek virtuálního světa, který tvořím čistě podle svého aktuálního rozpoložení. Chtěla bych ale, aby žádný z blogů nebyl brán jako úkaz dokonalého života. Sice taky ke spoustě holkám vzhlížím a občas se přichytím u pocitů závisti, ale pak si uvědomím, že nevím, co za tím je. Nevím, co je za fotkama z luxusních dovolených, nevím, co je za drahými kabelkami a rozesmátými obličeji, nevím, co je za luxusními dary od mužů ani jaké je vlastně zákulisí té rádoby práce snů. Vím jen to, co blogerka napíše, co vypustí do světa. A dělám přesně to stejný. Obag sem, selfíčka tam, dortík tady a Starbucks kafe támhle. No a co? Neznamená to, že je to smysl života, znamená to, že to jsou věci, co si užívám a co dělají můj život příjemnější. Možná teď kroutíte hlavou, co to tady ze sebe sypu, ale co, nějak to muselo ven... Chtěla jsem si to s Vámi jen ujasnit a stačí.

Co se týká dnešního outfitu, poprvé jsem vyvenčila svoje úzký midi šaty, jejichž koupi jsem hodně dlouho zvažovala. Pořád si tak nějak myslím, že tyhle střihy slušej hlavně vysokým-hubeným-dlouhonohým, ovšem třeba to, jak je umí nosit Ejvi, mě přesvědčilo k tomu, abych jim dala šanci! Musím uznat, že čistě jen v nich jakožto světlým obepínajícím kusu látky se uplně dobře necítím, ale takhle doplněné trenchcoatem mě to fakt baví a celej outfit jsem si hrozně užila. Jediný, co si neužívám, jsou tyhle debilní boty, který jsou tak strašně tvrdý, jako žádný jiný a já mám pokaždý chuť je po cestě zout, vyhodit někde do popelnice a dojít domů bosa!!