Dnes pro Vás mám jeden z mých nejoblíbenějších outfitů, ve kterém jsem se cítila naprosto skvěle a nejradši bych ho nosila pořád dokola. V minulém článku o trendech, jsem mimo jiné zmínila trenchcoat, oversized bílou košili, krajkovou podprsenku a výraznou kabelku, které jsem dala dohromady v tomhle outfitu, ve kterém jsem strávila jeden z těch dokonalých dnů s mým milovaným. Kombinace vykujující krajkované podprsenky a několika jemných řetízků mě nadchla u Beccy a proto jsem ji neváhala použít. Rtěnku jsem sladila se srdíčkovým náhrdelníkem, co jsem si pořídila na webu Čačky.sk a outfit touhle červenou dvojicí podle mě dost oživila.
A abych nezapomněla, vítězkyní giveaway se stává Andrea a všem moc děkuju za účast a tipy, jste super!
Tentokrát bych tady ale chtěla místo poněkud povrchního povídání o outfitu otevřít jedno téma, nad kterým poslední dobou dost přemýšlím.
Když čtete něčí blog, máte pocit, že ho znáte? Máte pocit, že jsou blogerky Vaše kamarádky a že kdybyste je potkaly ve městě, tak si můžete vykládat do aleluja a mít pocit, že se znáte roky? Já ten pocit u spousty blogerek mám. A myslím si, že i vy, čtenáři mýho blogu, ten pocit můžete mít o mě. A já rozhodně netvrdím, že je to špatně. Já svůj blog píšu otevřeně, víte o mně spoustu věcí, když mám špatnou náladu, nejspíš to jde ze článku cítit, i když se snažím psát převážně s náladou dobrou. Primárně se Vám snažím ukazovat ty příjemný (a fotogenický) chvíle mýho života, ale nastanou chvíle, kdy je i u mě všechno špatně a já se nedokážu přetvařovat a dělat ze sebe něco, co nejsem. Jsem stydlivá malá holka, co se nedokáže bavit s cizíma lidma, zatímco ve společnosti svých přátel se dokáže chovat jako blázen, rozesmívat okolí, sama se smát na celé kolo a když mě potkáte ve městě se sluchátkama na uších, pravděpodobně si budu potichu odříkavat text toho, co zrovna poslouchám. Občas se tvářím na celej svět kysele a když mě něco žere, tak se přetvařuju jen hodně těžko. Můžete mě potkat kdykoliv a můžete si o mně říct, že jsem arogantní holka, co si o sobě zbytečně moc myslí nebo že jsem nějaká stydlivka, co nechápete proč má blog a co tam ze sebe dělá nebo že jsem ta vysmátá holka, co vídáte tady na blogu a vedle svých přátel a drahého září jako sluníčko. Je to všechno strašně různý a závislý na situaci. Tímhle vším bych jen chtěla říct, že takhle to nejspíš funguje u většiny lidí, mnozí se však nevystavují na internet a vy nemáte pocit, že žijí tak a tak, jsou takový a takový a chovají se tak a tak. Rozčilují mě lidi, co ostatní soudí bez toho, aby o nich cokoliv hlubšího věděli. Na druhou stranu nejsem takovej pokrytec, abych tvrdila, že jsem se nikdy nikomu nesmála nebo o nikom neřekla křivé slovo - řekla, jasně, jsem obyčejná holka, co si prostě občas podrbe. Ale jsou věci, co by ani mě nenapadly jako třeba veřejně psát o něčem, do čeho nevidím nebo se posmívat někomu za to, že je jinej než já, že dělá rád jiný věci a že vede svůj život jiným směrem. Každý máme nějaké sny a je jen na nás, jak se k nim postavíme a jestli se jen tak nedáme. Já se nedám, to Vám říkám rovnou!
Tady na blogu se projevuju vlastně úplně nejuvolněnějc, je to můj prostor, kde si můžu dělat naprosto co chci a psát jak chci a vy to čtete a mě to strašně baví. Anettka mi k minulýmu článku napsala perfektní komentář - že když to čte, tak mě uplně slyší. Hrozně se mi to líbilo, protože to potvrzuje to, že tohle tady jsem prostě já a kdo mě dobře zná, tak to vidí. Jen to asi neuvidí někdo, kdo mě někde náhodou potká, protože docela dlouho trvá, než pustím lidi do svý bubliny a jsem s nimi naprosto svá.
A abych nezapomněla, vítězkyní giveaway se stává Andrea a všem moc děkuju za účast a tipy, jste super!
Tentokrát bych tady ale chtěla místo poněkud povrchního povídání o outfitu otevřít jedno téma, nad kterým poslední dobou dost přemýšlím.
Když čtete něčí blog, máte pocit, že ho znáte? Máte pocit, že jsou blogerky Vaše kamarádky a že kdybyste je potkaly ve městě, tak si můžete vykládat do aleluja a mít pocit, že se znáte roky? Já ten pocit u spousty blogerek mám. A myslím si, že i vy, čtenáři mýho blogu, ten pocit můžete mít o mě. A já rozhodně netvrdím, že je to špatně. Já svůj blog píšu otevřeně, víte o mně spoustu věcí, když mám špatnou náladu, nejspíš to jde ze článku cítit, i když se snažím psát převážně s náladou dobrou. Primárně se Vám snažím ukazovat ty příjemný (a fotogenický) chvíle mýho života, ale nastanou chvíle, kdy je i u mě všechno špatně a já se nedokážu přetvařovat a dělat ze sebe něco, co nejsem. Jsem stydlivá malá holka, co se nedokáže bavit s cizíma lidma, zatímco ve společnosti svých přátel se dokáže chovat jako blázen, rozesmívat okolí, sama se smát na celé kolo a když mě potkáte ve městě se sluchátkama na uších, pravděpodobně si budu potichu odříkavat text toho, co zrovna poslouchám. Občas se tvářím na celej svět kysele a když mě něco žere, tak se přetvařuju jen hodně těžko. Můžete mě potkat kdykoliv a můžete si o mně říct, že jsem arogantní holka, co si o sobě zbytečně moc myslí nebo že jsem nějaká stydlivka, co nechápete proč má blog a co tam ze sebe dělá nebo že jsem ta vysmátá holka, co vídáte tady na blogu a vedle svých přátel a drahého září jako sluníčko. Je to všechno strašně různý a závislý na situaci. Tímhle vším bych jen chtěla říct, že takhle to nejspíš funguje u většiny lidí, mnozí se však nevystavují na internet a vy nemáte pocit, že žijí tak a tak, jsou takový a takový a chovají se tak a tak. Rozčilují mě lidi, co ostatní soudí bez toho, aby o nich cokoliv hlubšího věděli. Na druhou stranu nejsem takovej pokrytec, abych tvrdila, že jsem se nikdy nikomu nesmála nebo o nikom neřekla křivé slovo - řekla, jasně, jsem obyčejná holka, co si prostě občas podrbe. Ale jsou věci, co by ani mě nenapadly jako třeba veřejně psát o něčem, do čeho nevidím nebo se posmívat někomu za to, že je jinej než já, že dělá rád jiný věci a že vede svůj život jiným směrem. Každý máme nějaké sny a je jen na nás, jak se k nim postavíme a jestli se jen tak nedáme. Já se nedám, to Vám říkám rovnou!
Tady na blogu se projevuju vlastně úplně nejuvolněnějc, je to můj prostor, kde si můžu dělat naprosto co chci a psát jak chci a vy to čtete a mě to strašně baví. Anettka mi k minulýmu článku napsala perfektní komentář - že když to čte, tak mě uplně slyší. Hrozně se mi to líbilo, protože to potvrzuje to, že tohle tady jsem prostě já a kdo mě dobře zná, tak to vidí. Jen to asi neuvidí někdo, kdo mě někde náhodou potká, protože docela dlouho trvá, než pustím lidi do svý bubliny a jsem s nimi naprosto svá.
Tolik k mému filozofickému okénku. Doufám, že Vás článek i outfit samotný zaujal, už Vás dál nebudu zahlcovat a těším se na případné reakce!
Trench, lace bra, double necklace - H&M / shirt - LINDEX / shoes - PRIMARK / bag - MUXU / heart necklace - Čačky.sk
